M I N G E I



 

 


 

 

 

 

 

 

 


 

 

Tradiční japonská keramika Mingei


Hnutí uměleckých řemesel Mingei vzniklo v Japonsku v roce 1925. Bylo reakcí na negativní vliv, který měla na tradiční japonská umění industrializace. Jeho zakladatelé - Soetsu Yanagi (1889-1961), Shoji Hamada (1894-1977) a Kanjiro Kawai (1890-1966), byli ovlivněni britským 'Hnutím umění a řemesel' (Arts and Crafts Movement), které ve Velké Británii založil William Morris.
Mingei spojovalo umění a běžný život s buddhistickou zenovou filozofií. Mělo za cíl zachovat a obnovit starobylé tradice a ideály spojené s lidovými řemesly a vzkřísit původní dílny a střediska řemeslné výroby. Mělo také obnovit národní hrdost na jedinečné japonské kulturní a umělecké dědictví.
S. Hamada, K. Kawai, S. Yanagi a později i anglický hrnčíř Bernard Leach ideály Mingei zhmotňovali svým životem a prací. S. Yanagi založil v roce 1936 z vlastní sbírky tkaných látek a hrnčířských výrobku první Japonské muzeum lidových umění. Díky němu také vzniklo Sdružení japonských řemesel.
S. Hamada založil v polovině 20. let družstevní dílnu ve vesnici Mashiko. V této dílně se vyrábí funkční keramika dodnes.
Bernard Leach, který se k Hamadovi, Kawai a Yanagimu přidal později, přivezl tuto filozofii s sebou do Velké Británie, kde s pomocí S. Hamady založil dodnes funk
ční dílnu v St. Ives.
Mingei spojuje filozofii zenového buddhismu a taoistický koncept "Mu" (stav, kdy človek nerozlišuje a neulpívá na pozitivním ani na negativním). Řídí se také pravidlem, že by se člověk měl pokusit najít rovnováhu mezi krásou, která se nachází v přírodě a svou vytrvalou prací. A v rozporu se západním myšlením v něm není místo pro individualismus. Protagonistou tohoto uměleckého směru je 'anonymní mistr řemesel'.
Filozofie Mingei je jednoduchá a přímá. Její odraz můžeme vidět v práci hrnčířů a řemeslníků po celém světě. Jakýkoliv praktický výrobek, který je vytvořen upřímně, poctivě, svědomitě a s úctou pro jeho uživatele, můžeme nazvat Mingei, přestože si jeho tvůrce nebyl vědom žádné filozofie ani hnutí.
Mingei mělo v Japonsku úspěch. V různých prefekturách se objevila nová sdružení lidových řemesel, byla otevřena dvě další musea. Japonská veřejnost znovu získávala zájem o svou jedinečnou kulturu. To vše však bylo přerušeno Druhou světovou válkou.
Je paradoxní, že v dnešní době jsou výrobky zakladatelů tohoto lidového hnutí, které mělo původně za cíl zpřístupnit lidem krásné věci také cenově, prodávány na světových aukcích za závratné cástky. Snad je to důkazem toho, že z prací těchto mistrů svého umění dýchá opravdovost, rovnováha a proporce.


----------------------------------

Soetsu Yanagi. 'The Unknown Craftsman' (Anonymní mistr řemesel').
Do angličtiny přeložil B. Leach. (Kniha pojednává o filozofii hnutí Mingei a japonských řemeslech).

 

Vlastnosti výrobku mingei:

- musí být praktické

- všední obyčejné nebo "normální" věci jako je oblečení, potřeby pro domácnost, nábytek a psací potřeby jsou mingei. To, co je luxusní, drahé a extravagantní, není mingei.

Mingei nevyrábí slavní jednotlivci, ale bezejmenní výtvarníci a řemeslníci. Výrobky nejsou určeny pro výstavy, jejich hodnota spočívá v jejich každodenním užívání. Jsou to obyčejné, cenově dostupné věci, bez kterých se nelze obejít a které jsou vyrábeny ve větším množství. Jejich vlastnosti se rodí z potřeb a podmínek komunity, ve které a pro kterou vznikají.

Mingei však není každý levný předmět, který můžeme najít v obchodech. Mingei musí být věrné svému účelu. Výrobky, které jsou vytvářeny pro komerční účely, takové nejsou.

Módní výrobky nejsou mingei, protože jsou zaměřeny hlavně na dekorativnost a intelektuální projev. Ten je v jejich případě důležitější, než jejich praktický účel.

Výrobky, které nazýváme mingei musí být:

ˇ úcelné a mít zdravý tvar,
ˇ velmi kvalitní,
ˇ vyrobené s lehkostí, nesmí být vyumělkované ani křiklavé,
ˇ vyrobeny s respektem pro budoucího uživatele.

Věci, které jsou vyrobené jen pro efekt a nekvalitně, věci záměrně zanedbané, vulgárně barevné, laciné, lehce rozbitné, chatrné a nezaměřené na uživatele nejsou poctivé ani etické.

Proto musí být mingei věrné bežnému životu a musí být "zdravé" (fyzicky i psychicky). Opravdové mingei je skutečným společníkem pro život. Jeho klady spočívají v jeho užitečnosti, spolehlivosti a praktičnosti. Obliba předmětu mingei by měla u človeka, který ho užívá, časem narůstat. Mingei je přirozené, opravdové, jednoduché, trvanlivé a bezpečné.


----------------------------------

 

Hamada:
Když jsem byl mladší, chtěl jsem pochopit, proč lidé, kteří krásně psali štětcem, jako křídlem motýla, povyšovali psaní na úroveň uměleckého projevu, jako např. v Číně. Dokud jsem byl v Evropě, nemohl jsem tomu porozumět. Nyní bych chtěl vysvětlit, proč si myslím, že bychom při práci neměli užívat intelekt. Když jste už jednou udělali něco svým tělem, celou svou bytostí, tak to chápete a jste součástí toho, co se vám tu snažím přiblížit.
Na konci svého života mluvil Yanagi casto o používání "vnitřního měřítka". Říkal, že pravítko je měřítkem intelektuálním a že věci musíme poměřovat bez jakýchkoliv pomůcek. Ríkal ještě jednu věc: nikdy neustupujte, na tomto světě neexistují žádné kompromisy, na tomto světě se krása neměří. Realita a krása pro něj byly synonymy. Říkal, že tato neústupnost, tento duch ne-kompromisu, byl centrem, kolem něhož se točily všechny diskuse jeho přátel. Proto mohli zůstat osobnostmi, sami sebou a současně vyrůstat v přátelství, které spolu sdíleli. Bez diskuse na této úrovni by nemohli nezávisle vyrůstat a zároveň zůstávat pořád stejní.
Povrchním lidem často chybí hlubší smysl pro tvar. Jen málo hrnčířů, mezi nimi jsou dva nebo tři dobře známí, má tuto výjimečnou schopnost. Často však není tvar jejich nádob dobrý. Jejich pozornost je zaměřena pouze na "oblečení", na povrch. "Tělo" a "oblečení" by měly k sobě náležet. Takoví hrnčíři by měli věnovat více pozornosti tělu nádoby - hlíně. Kritikům se často tito zruční, chytří lidé velmi líbí, já s tím však nemohu souhlasit.

----------------------------------


Nemá smysl imitovat věci, které už byly vytvořeny v minulosti, není to čestné ani zajímavé. Pokud hrnčíř objeví nové tvary (a mělo by tomu tak být), pocítíme v tom mnohem více dobrodružství a objevování. Jíte jídlo, které je pak uvnitř vás a je tráveno, je beztvaré, stane se pouze vaší součástí. Ale právě díky tomu, že potravu nejdříve vstřebáte, porostete, to je - zrodí se ve vás tvar. Ale bystří, chytří nebo zvláštní spontánností nadaní lidé, kteří jsou schopni věci okamžite pochopit a jsou bez jakéhokoliv procesu trávení na ně schopni reagovat okamžitou nadanou imitací, často vytvoří věci, které nejsou jejich vlastní. Jsou jen odrazem v zrcadle a pouhou kopií. Samozřejmě, že mohou být tyto schopnosti na pocátku velmi užitecné, to ale neznamená, že se díky nim něco zrodí. Povrchní imitace nedovolí, aby se předmět narodil, je pouze vyroben a v tom je velký rozdíl. Většinou unaví a bude nudit i svého autora. Tomu se brzy přestane líbit a bude se za nej možná i stydět. Této vlastnosti se často říká talent, ale talent je jiný. Tím, že neumíme vidět tento rozdíl, můžeme udělat spoustu chyb.

z knihy Hamada Potter - Bernard Leach, str. 165-166


Bernard Leach

 

Bernard Leach (1877 - 1979)

 

Bernard Leach se narodil v Hong Kongu v lednu 1887 a na Dálném Východe žil do svých 10 let. Když mu bylo 16 let, začal svá studia kreslení na londýnské Slade school, jeho učitelem byl prof. Henry Tonks. V roce 1909 odjel jako učitel rytiny do Japonska. Poprvé přišel do styku s výrobou keramiky na večírku Rakú blízko Tokia v roce 1911. Od té chvíle až do jeho smrti se hrnčířství stalo hlavním zaměstnáním a láskou jeho tvůrčího a různorodého života. Po návratu do Anglie s Shoji Hamadou založil v roce 1920 hrnčířskou dílnu (Leach pottery) v St. Ives, Cornwall. Jeho životní práce hrnčíře je dobře dokumentována jak v jeho vlastních zápiscích, tak v mnoha knihách a katalozích o keramice 20. století. Jeho cílem bylo přenést do Británie, kde v té době byla řemesla v úpadku, cit pro harmonii, kterému se naučil na Dálném Východe. Mnohokrát se vrátil do Japonska a jako hrnčíř si získal reputaci po celém světe, což zatlačovalo do pozadí jeho spisovatelské a malířské nadání. Každý, kdo ho znal, byl ovlivněn jeho uměleckým nadšením. Bernard Leach byl třikrát ženatý, měl tři dcery a dva syny - Davida a Michaela - oba se stali hrnčíři. Jeho pravnuci dnes pokračují v jeho tradici. Nejznámejší kniha Bernarda Leache - A potter's Book (Kniha hnrčíre) byla vydána v nešťastném roce 1940. Psaní této knihy popsal jako 'vysezení vajíčka ve vichřici'.

 

 

 

 
Bernard Leach
Bernard Leach
Bernard Leach
Bernard Leach
Bernard Leach

 

 

 

Shoji Hamada

Shoji Hamada (1894 - 1978)


Shoji Hamada se narodil v Japonsku, v prefektuře Kanagawa. Už od dětství se zajímal o umění, jako osmiletý chlapec trávil svůj čas s příbuzným, který studoval na Škole výtvarných umění v Tokiu. S ním se účastnil malířských exkurzí. Od svých šestnácti let přispíval dřevořezbami do časopisu a vyhrával školní souteže a ceny. O jeho životní dráze v oboru uměleckých řemesel se rozhodlo už tehdy.
V roce 1912 se v galeriích v tokijské čtvrti Ginza poprvé seznámil s rytinami a hrnčířstvím Bernarda Leache. Rok poté se přihlásil na katedru keramiky Pokročilé technické školy v Tokiu. Tam se setkal se svým celoživotním přítelem Kanjirem Kawai.
Shoji promoval v roce 1916 a šel pracovat do Městské laboratoře v Kjótó. Navštívil také poprvé hrnčíře Kenkichiho Tomimoto. V roce 1919 se osobně setkal s Bernardem Leachem na jeho výstavě v Tokiu a byl pozván do Abika, kde byli také Yanagi a Kawai. Poté se s Kawaiem vydal na cestu do Koreji a Číny.
V roce 1920 přijel Hamada s Bernardem Leachem do Anglie, kde se v Britském museu seznámil s rannou anglickou polévanou keramikou. Strávil tři roky v St. Ives, kde pomáhal Bernardu Leachovi s výstavbou nové hrnčírny a s jejím uvedením do provozu. Jeho vědomosti a praktické znalosti byly pro úspěch této dílny, která je v nepřetržitém provozu dodnes, velmi duležité.
S. Hamada navštěvoval londýnská musea, aukce a starožitnictví, kde se seznámil s různými aspekty britské keramiky. V roce 1923 měl výstavu v Patersons Galery na Old Bond Street v Londýně. Po silném zemětřesení v Tokiu se vrátil do Japonska.
Shoji Hamada vyučoval a vystavoval po celém světě. Často se při svých cestách vracel do Anglie a do Leachovy dílny. Protože měl s Bernardem Leachem pravidelný a nepřetržitý kontakt, byl během války v roce 1945 podezírán ze špionáže. V roce 1952 navštívil St. Ives a zúčastnil se Mezinárodní konference uměleckých řemesel v Dartingtonu. Poté odjel do USA, kde svou práci předváděl na univerzitách.
V roce 1955 byl mezi prvními v Japonsku oceněn titulem Living National Treasure (Živoucí národní poklad) (http://www.e-yakimono.net/html/living-natl-treasures.htm). Toto ocenění s ním obdržel Tomimoto, Arakawa a Ishiguro. Bylo to jen jedno z mnoha uznání, kterých se mu v životě dostalo (Cena Okinawa Times, Čestný občan Mashiko, čestný doktorát na univerzitě v Michiganu a na londýnské Kings College a Prezident muzea japonských řemeslných umění).
Shoji Hamada patří mezi nejvýznamnejší keramiky minulého století. Jeho práce je mezinárodně uznávána a má své místo v nejvetších sbírkách v Evropě a USA. S. Hamada a B. Leach zavedli ve svých zemích nová pravidla a normy a ovlivnili umělce, řemeslníky a hrnčíře na celém světě.

Shoji Hamada
Shoji Hamada
Shoji Hamada
Shoji Hamada

 

Leach:
Hamada byl výjimečný společník. Nikdy jsme si nepřekáželi a jestli jsem ho nějak popuzoval, nedal to nikdy najevo. Hodně přemýšlel a nebyl zdaleka tak výřečný, jako je dnes. Byl tichý a plachý. Nedalo se však říci, že by byl stydlivý. O víkendech si za příznivého počasí chodil lehnout na vřesoviště u moře nebo na skálu, aby byl se sebou sám. Chodil premýšlet, ne meditovat, snad rozjímat - něco jako meditovat. Stalo se to jeho zvykem již v dětství. Jeho zdraví dělalo v jeho čtrnácti letech rodině starosti, obávali se, že má tuberkulózu, jeho žaludek nefungoval, jak měl a kazily se mu zuby. Jednoho dne mu otec řekl: "Ode dneška se mnou budeš každé ráno chodit po cestě do práce do domu, kde spolu strávíme v tichosti hodinu". Hamada mi vyprávěl, jak seděli v pokoji - za teplého pocasí oblečení a v zimě do půl těla svlečení. Seděli se zkříženýma nohama v obvyklé meditační poloze. Svou pozornost si měli držet na jediném čínském znaku, který znamená pupek. Ten je na východě považován za střed clověka. Nejedná se jen o fyzický význam tohoto slova, ale také o jeho význam vnitřní, jeho vnitřní-vnějšnost. Pupek se stal jeho středem a pro chvíle meditace také středem celého vesmíru. Stal se pupeční šnůrou mezi ním a všemi věcmi.
Tuto myšlenku si drželi, jako by to byl dar, něco vzácného v jejich rukou. Snažili se, aby se jejich myšlenky neubíraly všemi směry. Nepřemýšleli o tom, jak je pupek velký, neměli ani žádné jiné racionální úvahy, soustředili se pouze na svuj střed, střed jejich bytí, clověka v přírodě mezi ostatními lidmi. Ptal jsem se ho na výsledky a řekl, že se jeho zdravotní stav postupne zlepšil. Ptal jsem se ho, jestli to je všechno, on odpovědel, že měl také sedět s rovnými zády, nadechovat se ústy, naplnit vrchní část plic, zadržet dech, vydechovat ústy stažením břišních svalů, chvíli počkat, znovu se nadechnout, atd. atd. Všechno se dělo velmi pomalu. A jaký to mělo účinek na ostatních? Říkal, že tam bylo několik žen. Na konci roku se zeptali jedné staré, nevzdělané ženy: "Jak velký jste si představovala znak pupku?" "Viděla jsem ho, jako by byl napsán na stránce, druhý měsíc byl velký jako celá stránka, třetí měsíc jako místnost." "A pak?" "Pak jsem ho viděla velký jako vesmír." Tak tohle dopomohlo Hamadovi k tomu, že se stal zdravým mladíkem a že si pevné zdraví udržel po celý život.
Nebudu předstírat, že bych vám tohle uměl nějak vysvětlit, je to však pravda. Hamada používal tento klidný životní přístup ke všem věcem. Můžeme ho vidět v jeho čestnosti, ohleduplnosti, nápaditosti, jeho užitečnosti i v jeho postupném vývoji. O víkendech chodil na vřesoviště nebo na vrcholky skal, aby byl sám a vždy se vracel s jasnou myslí .. jak bych to nazval? Vracel se jako ucelený človek, který se rázně vyrovnával s každodenními událostmi. Myslím si, že tohle je v Hamadově živote velmi duležité, protože je jediným z lidí, které znám, koho jsem nikdy neviděl rozzlobeného. Myslím, že tuhle schopnost získal tím jediným rokem a hodinou denně v období svého vývoje. Pracovat vedle takového člověka bylo pro mě velkým přínosem. On sám byl také vždy vděcný za to, že místo do Číny přijel s námi do St. Ives."

z knihy Hamada Potter - Bernard Leach, str. 136

Hamada:
Často jsem chodil na útesy. Jednou jsem dlouho ležel na kameni na skále. Ani jsem si nevšiml, že se ke mne priblížila kukačka. Netušil jsem, že by divoká kukačka mohla k človeku přijít tak blízko. Byla témeř u mé hlavy. Najednou začala kukat. Lekl jsem se - a pak jsem věděl. Bylo mi tenkrát 27. "Aha", pomyslel jsem si, "jsem tady. Vím to." Jakékoliv další vysvětlování by bylo profanováním této zkušenosti. Je jádrem této knihy. Tehdy začal muj skutečný život."
Během těch let jsem byl tak chudý, že jsem nemohl vůbec cestovat po Anglii a Leach se mi za to pořád omlouval. Omlouvat se nemusel, protože jsem z té malé vesničky viděl celý svět. Myslím, že mé zkušenosti ze St. Ives jsou nenahraditelné. Atˇ jsi kdekoliv, zkušenosti si Tě samy najdou. Nemuselo to být v St. Ives, ale to, že jsem byl na druhé straně zeměkoule, bylo důležité.

z knihy Hamada Potter - Bernard Leach, str. 137

 

Předmluva ke katalogu Hamadovy výstavy v Paterson Gallery, Londýn, Listopad 1931. Soetsu Yanagi.

Během dlouhé historie japonského hrnčířství prišlo a odešlo mnoho vynikajících hrnčířů s ruznorodými styly i dovednostmi. Shoji Hamada je mezi námi nový a je myslím namístě, na úvod k tomuto katalogu, vysvětlit alespon několika slovy jeho jedinečný pohled na dnešní svět keramiky.
Až dodnes plýtvali téměř všichni moderní hrnčíři svým talentem na technice. Neobvyklé glazury, nové barevné efekty a nové tvary byly jejich hlavním cílem. Jejich nejvyšší ambicí bylo, vytvořit něco, co žádný umělec ještě nedokázal nebo nebyl schopen udělat. Čím jiným mohli udivit svět? Proč bychom však měli udivovat svět?
Hamada však rozeznal skoro od samého začátku (a toto přesvědčení v něm rostlo během jeho života), že krásy nemuže být dosaženo komplikovanými technikami, protože krása je věcí poctivosti a pravdy. Tím, že odmítl přehnanou vybroušenost pouhé technické obratnosti, se vrátil zpátky ke třem pramenům, ze kterých vyvěrá zdraví vlastní veškeré kráse. A i když se tyto prameny mohou zdát velmi prosté a nezdobené (a skutečne je to pro jejich jednoduchost, že jim současní umělci-keramici nerozumí), přesto bude cesta, kterou si Hamada vybral, jednou považována za počátek renezance v umění jednotlivých hrnčířů.
Jeho prvním přesvedčením je, že krása hrnčířských výrobků je témeř úplně závislá na kvalitních přírodních materiálech. To by měl cítit každý hrnčíř. Vetšina však své materiály zneužívá, když se je snaží technicky zdokonalit a vylepšit a nebere v úvahu živoucí vazbu mezi věcmi a materiály. Jen málo hrnčířů chápe, že krása keramiky je hlavně krásou materiálu. Dávají svým technickým dovednostem přednost před přírodními vlastnostmi hlíny. O co lepší by pro ně bylo, kdyby dokázali plně využít surové dary přírody. Místo toho se nechávají unést iluzí, že příroda může být vylepšena vyumělkováním. Žádná umělecká řemesla nikdy nevznikla na místech, kde se nevyskytovaly kvalitní přírodní materiály. Hamada až dodnes pracoval střídave na jihu v Okinawě nebo na severu v hrnčířské vsi Mashiko, nebotˇ na obou místech se nachází přírodní hlíny a glazury vhodné pro jeho práci. Tvorba keramiky pro něj není otázkou tajných chemických vzorců, ale jednoduše otázkou dobrého použití obyčejných materiálu, které nám poskytuje země.
Za druhé Shoji Hamada rozeznal, že se krása hrnčířských výrobku může plně projevit až při jejich praktickém použití. To znamená návrat od považování keramiky za luxusní předmět k jejímu původnímu účelu. Jinými slovy - její přesun z obývacího pokoje do kuchyně a do jídelny. Moderní keramici zapomínají, že hlavním účelem řemeslných umění je užitkovost a ne ozdobnost. Myslí si, že věc, která byla vyrobena pro každodenní použití, nemůže být dustojná ani vznešená. Tato myšlenka je urážkou jejich estetického cítení. Zapomínají, že ta nejlepší ze starých děl, kterých si dnes tak ceníme, byla vyrobena ne pro ozdobu, ale pro každodenní použití v domácnosti a že nám zdraví jejich krásy vypráví, jakými byli v životě lidí, kteří už tu dávno nejsou, věrnými přáteli. Hamadovým cílem je vyrobit dobrou kameninu, jež muže být použita v domácnosti. Je jedním z mála moderních umělců, kteří milují krásu tradičních lidových umění.
Tyto dvě myšlenky ho přirozeně dovedly k myšlence třetí. Věřím, že ji bude bude moci v budoucnosti plně uskutečnit. Jedná se o snahu vzkřísit výrobu keramiky do původní podoby otevřeného řemesla, ke kterému má každý přístup. Mnoho umělců se vychvaluje tím, že umí vyrobit věci, jaké ostatní nedokážou. Krásu bychom však měli a mohli nacházet v těch nejobyčejnějších a nejvšednějších předmětech. Kdyby nějaký umělec dokázal přijít na to, proč jsou jednoduché výrobky některých starých cechů, výrobky bez jakékoliv výstřednosti, dekorace a bez projevu originality jejich tvůrce, tak krásné, udělal by pro krásu našeho každodenního života velkou věc.
Hamada se snaží priblížit nás ke světu, který je přirozený, všední a jednoduchý. Někteří mohou jeho výrobky považovat za primitivní a nekultivované. Byly však důkladně promyšleny. Skoro všichni hrnčíři jsou dnes nejistí, jako akrobati na provaze, ve své touze objevit neco výjimečného, Hamada si přeje jen vyjádrit pravdu, že ta nejzdravejší a nejpřirozenejší krása vychází z jednoduchosti. Zdá se, že žádný ze současných hrnčířů se o tohle nikdy nepokoušel a už vubec nepraktikoval to, co Hamada. Protože poctivě stavět na takových jednoduchých základech, je pro dnešního sofistikovaného keramika individualistu, který se snaží vyznamenat se něčím nezvyklým, téměř nemožné. Lidé, kterým schází moudrost a vůle, se nemohou pevně postavit všem pokušením, která je obklopují. Dlouhodobě je otázka krásy otázkou svědomí.
Práce Shoji Hamady stojí pevně na Zemi. To můžeme určitě vidět v solidních a veselých tvarech jeho nádob. Právě dokončil výstavbu pece v Mashiko a každý, kdo ho zná, věří v jeho práci, protože jeho cesta je otevřená, daleko od nebezpečí.
S. Yanagi

z knihy Hamada Potter - Bernard Leach, str. 170-171

Leach:
Hamada vstával v pět hodin ráno a pracoval do osmi. Pak jedl snídani a četl noviny. Během dne pracoval a současne přijímal v dílně návštevníky, kterých bylo někdy přes padesát. Když jsem mu jednou domlouval, řekl mi: "Když je odmítneš, nikdy nebudeš vědět, koho jsi odmítl." Na konci dne se koupal se svým nejmladším dítětem nebo vnukem. Z koupelny se ozývaly perličky smíchu a cákání vody. Jeho vřelost prostupovala celým domem. Nedávno dosáhlo množství návštevníků neúnosnosti - bylo jich tolik, že se jim Hamada nemohl už věnovat. Přesto je Hamada otevřen pro ty, kteří ho potřebují. Ty líně zvědavé však musí odmítat. Byl také donucen zavírat dílnu v neděli.


Jednou nám u snídaně řekl, že na něj k ozdobení a naglazování čeká 400 nádob, některé z nich velké. Musel s tím být hotov do 16.00, protože měl autem dojet k 19 km vzdálené zastávce, aby stihl večeři v Tokiu (vzdáleném dvě hodiny cesty). Večeře se konala v 19.00. Ohromilo mě to. Nechápal jsem, jak mohl v klidu sedět a namalovat a naglazovat takové množství výrobků, i když jsem věděl, že má kolem sebe asistenty s glazurami, štětci, voskem atd., připravené mu s čímkoliv pomoci. Jak mohl vědět, kam má kterou nádobu v peci uložit, na jakou teplotu, jakou atmosféru a zároveň si vzpomenout na dekoraci, kterou určil jednotlivým nádobám možná už před dvěma měsíci? Janet a já jsme ho požádali, jestli bychom ho, bez vyrušování, mohli pozorovat a on souhlasil. Opřeli jsme se o nádoby, které byly u stěny a čekali jsme. Glazury plynuly na nádoby, nádoby plynuly do pece. Sedm lidí pracovalo kolem Hamady, podávali mu nádoby k naglazování, hotové je odnášeli, předvídali, co by mohl potřebovat a plynně vykonávali jeho klidné pokyny. Během dopoledne jsme si udělali přestávku se zeleným čajem a slanými rýžovými sušenkami. Ptal jsem se ho, jak to dělá. Odpověděl: "Prostě se na věc podívám a zeptám se jí, co chce." To mě překvapilo. Já jsem svou práci vždy pečlive plánoval a málokdy jsem něco nechal spontánnosti. On se řídil při zdobení nádob intuicí. Tak se vyhnul zmatku, napětí a veškeré nervozitě západního člověka. Dokončil všech 400 nádob, nasedl do auta a odjel k vlaku. Janet vypráví o stonožce, která, když se jí zeptali, kterou nohu dává na zem jako první, nebyla schopna chůze.

z knihy Hamada Potter - Bernard Leach, str. 206


 

 

Kanjiro Kawai (1890 - 1966)

 

Svou práci jako hrnčíř začal hledáním zdroje umělecké a estetické inspirace v klasických dílech Číny a Koreji. Díky svým výjimečným technickým experimentům s hlínou a glazurami, získaly si už jeho první samostatné výstavy v japonských uměleckých kruzích okamžitou pozornost. Kawaiovo setkání se Soetsu Yanagi změnilo jeho život navždy.
Stejně jako tradiční venkovští umělečtí řemeslníci, hrnčíři mingei, jako byl Kawai a Hamada, nepodepisovali své výrobky. Ve stejném duchu používal Kawai jen několik základních dekorativních technik, oblíbených u venkovských hrnčířů. Velmi pravděpodobně s pomocí lehkého štetce prostě, svobodně a bez kontroly nacákal na své nádoby několik různých glazur. Říkal, že mu při tomto procesu "pomáhá jistá neviditelná síla, která není ego".
Kawai začal už v ranném věku psát, publikovat a učit, čímž veřejne projevoval svůj neutuchající zájem o filosofii Mingei. Byl to rozený učitel a vůdce.
Kawaiova výkonnost byla tak velká, že se skoro zdá, že byl veden nějakou nadpřirozenou silou. Buddhistický výraz tariki vyjadřuje důveru v tok života a zdá se, že právě tím se Kawai řídil.
"Když jsi vnořen do své práce tak, že jí krása přirozeně plyne, pak se stává skutečným uměleckým dílem", napsal v článku "Nepracujeme sami." A pokračoval: "Vše co je, není. Všechno je a zároveň nic není. Já sám jsem ze všech nejprázdnejší."
Ve smyslu západního myšlení by se to mohlo zdát jako negativní a politováníhodné, ale na Východě je právě prázdnota a ticho ze všeho nejdůležitejší. Jen když je něco prázdné, mužeme to naplnit. Kawai naplnil své bytí a práci tariki. Ten jaksi výstřední Kawai byl výjimečným člověkem, který pracoval jako skrítek sám dlouho do noci. Mnoho jeho výrobku je tajemných a krásných, jakoby z jiného světa.
Nikdy také nenechal zmizet svou radost a údiv z jednoduchých věcí. I ve svém stáří byl okvětní plátek nebo pohyb jeho rukou důvodem pro oslavu. Stejně jako jeho životní přítel Hamada, Kawai nikdy svou práci nepodepisoval. Říkal: "Má práce je sama o sobě tím nejlepším podpisem." Jeho osobitý styl je nezaměnitelný.
Byl mistrem glazur a jako student na katedre keramiky na Technické škole v Tokiu a v M
ěstském institutu keramiky v Kjótó s nimi provedl asi 10 000 pokusů. Charakteristické pro něj byly červené měděné glazury (shinsha nebo yuriko). Používal také tmavě hnědou železitou glazuru (tetsu-yu) a lesklou kobaltove modrou glazuru (gosu).
Kawaiova práce je tak osobitá, že to jaksi protiřečí ideálu mingei - práci 'anonymního mistra řemesel'. To bylo jedním z důvodů, proč skupinu mingei opustil jeho přítel Tomimoto. Nemohl ospravedlnit vyrábění mingei výrobků, které byly tak osobité. Kawai byl svérázný a vřelý človek. Je to vidět v jeho práci, která zahrnuje kaligrafii, dřevořezbu a keramické sochy.
A přesto neseděl na výsluní a odmítal veškerá oficiální ohodnocení a ceny, mezi nimi Living National Treasure. Nikdy neztratil kontakt s normálními lidmi a měl velkou úctu pro zemědělce. "Jsou to lidé, bez kterých bychom se neobešli", napsal.
I dnes, kdy se všechno mění, nám jeho práce pripomíná krásu, kterou Japonsko jednou mělo a kterou pomalu ztrácí.

Hamada:
Po návratu do Japonska jsem Kawaimu vyprável, že jsem bydlel tři roky v St. Ives a skoro nikam jinam jsem se nepodíval a že mi to vůbec nevadilo. Kawai mi na to řekl, že to je v pořádku. V Japonsku je pořekadlo o žábě ve studni, která nezná širý oceán - Kawai k tomu však dodává, že žába zná nebe.
Kawai napsal mnoho takových aforismu a básní. Tenhle se mi velmi líbí: Člověk je uchvácen světlem krásného měsíce v úplňku. "Mé ruce ho vidí, mé tělo ho vidí, mé oči ho vidí. Koupu se v jeho světle celý? Ne, zbývá ještě jedno místo." A tak si zuje boty a měsíčnímu svitu nastaví svá chodidla. Byla vydána kniha se stovkou takových básní, které Kawai napsal, ale když je vidíte napsány Kawaiovou rukou, zjistíte, že jeho zveličená kaligrafie bere poezii její jemnost. Řekl jsem mu to. Jenže on by nebyl spokojen, kdyby nemohl zveličovat. Podle jeho názoru nezveličoval, byl to jen jeho způsob, jak vyjádřit radost a veselí.
Jiný jeho aforismus říká, že z koňského hřbetu vidíme krajinu lépe, ale když si vylezeme na strom, obzor se nám ješte rozšíří. Myslel tím, že když se postavíme na vyšší místo, nepotřebujeme druhým závidět a nemusíme se trápit malými problémy, které přináší život.

 

Hamada:
Pokud bychom chtěli Kawaie popsat jako vodu, tak pod vodopádem je hluboká tůňka, jejíž hloubka je nehybná a tichá. Ale Kawai je ta voda, která se z této tunky vylévá a stříká a cáká na mělčí místa. V japonštine se tomu ríká sessaragi. Hluboká tůňka, ta tichá voda, reprezentuje potenciální energii. Cím je voda hlubší, tím je samozřejme tišší. Tohle neplatilo pro Kawaie. Nemohlo ho to uspokojit. Dával přednost pohybu a dynamice cákající vody, rád viděl pohyb a měl rád pohyb, který je viditelný.

z knihy Hamada Potter - Bernard Leach, str. 160, 161

 

Hamada:
Nemohli bychom Kawaie považovat za hrnčíře čistě mingei. Byl to vždycky velmi svobodný člověk. Před nějakou dobou jsem o nem psal a vzpomínám si, že jsem ho popsal jako jeřába, který má hnízdo na vysokém strome na vysoké hoře. Jednoho dne prišel na břeh jezera, aby se k nám přidal a dělil se s námi o naše jídlo. Několik let se s námi stravoval a pak se znovu sám vzdálil a odlétl. Tak cítím Kawaiovu práci. Lidé ho nazývají mingei, lidovým hrnčířem, ale on je jiný.

z knihy Hamada Potter - Bernard Leach, str. 168

 

Kanjiro Kawai

 

 

 

 

 

Kanjiro Kawai
Kanjiro Kawai
Kanjiro Kawai
Kanjiro Kawai
Kanjiro Kawai

 


 

 

Kenkichi Tomimoto

 

Kenkichi Tomimoto

Tomimoto byl povoláním architekt, je však známý jako keramik. Měl dlouhý pracovní vztah s Shoji Hamadou, Bernardem Leachem a Kanjirem Kawai. Byl prvním samostatným uměleckým hrnčířem.

 

 

 

Kenkichi Tomimoto

 

 

 

Kenkichi Tomimoto
Kenkichi Tomimoto

 

 


Stáhnout článek
(bez fotografií) - kliknout pravou částí myši a uložit si dokument